Vítej človíčku

 „Vítej človíčku“

 

A bylo by dobré se rozepsat o tom, že ono bolestné přivítání novorozence během porodu je tak  trošinku určité pokrytectví nás dospělých, protože ten človíček je již s námi přítomen minimálně těch 9 měsíců. Devět  měsíců již žije, vnímá, učí se – být bezpečný, či učí se to, co je  nebezpečí během svého ochranného období, kdy jej chrání matčina děloha. Ale on už s námi celou dobu je, ještě dřív než se narodil, tak už s námi byl, resp. byly s námi naše představy o tom, jaký by ten človíček měl být. Už tehdy jsme mu ještě než se narodil, jsme mu často  na zádíčka dali batoh či velkou nůši  zátěží – nůši našich očekávání. Těch očekávání, které  (aniž se nás ptali)  jsme mu dali do ručky naši rodiče jako štafetový kolík, který nám dali naši rodiče.  A jim zase jejich rodiče a jejich rodiče

Jsou to očekávání, která neměnná nás provázejí celý život – je to představa o našem ideálním já, jaké bychom měli být. Ideálně a to je to první, čím dítě ještě nenarozené, ještě před tím než je dítě zplozeno, čím naše dítě zatížíme. Štafetový kolík –se skládá ze dvou půlek  jedna je to představa ideálního já maminky, jedna představa ideálního já otce.

Je otázka, zda-li je to dobře či špatně. V ideálním případě by se ta ideální já měla

Překrývat tak výhodně doplňovat, aby nevznikl neživotaschopný, celek, onoho ideálního, aby vznikla monáda, ono dobré i špatné. harmonické, skutečné, já ale to je ve hvězdách a nikdy nevíme jak to dopadne

 

S tímto štafetovým kolíkem v roce se naše dítě rodí. Rodí se v okamžiku, kdy je poprvé konfrontováno s možností smrti. Poprvé konfrontováno s tragikou života že zrod znamená i neodvratný konec,  o tom život je nádherný proto, že je tak křehký. To je otázka porodu, v době dítě musí,m nebo je vypuzeno z onoho nitroděložního ráje, který by měl být rájem, je vystaveno vnějším vlivům mimo ochrannou schopnost matčina těla. Dere se na svět v bolestech svých i matčiných. S krvácením. První nádech znamená, že  onen komunikační most mezi matkou a dítětem – pupečník -  který vyživoval, se stává pro dítě smrtelně nebezpečným. Do té doby tento vyživující  most se najednou stává možností nesmírné ztráty krve. Dítě je schopno ve velmi krátké době vykrvácet do matky, kdyby nebyl pupečník přerušen. I matka je v okamžiku zrodu konfrontována s možností smrti. Mohou umřít i oba – matka i dítě. Poprvé je život zjevně konfrontován oním Hemingweovským, poprvé si reálně můžeme  uvědomit s příběhem dítěte že skutečný příběh života, který stojí za to, který je dostatečně důstojný, který je  vyůstěním tužeb, snah a bolestných usilování stovek a tisíce generací, které předcházely zrození  nového života a to  tuto velikost dá pouze onen hemingwajovský  rozměr životního příběhu. Skuteční příběh, který stojí za to,  je ten, který končí smrtí.To je tragika a zároveň velikost dítěte, to je zároveň zrod. Početí už je začátkem obrovské optimistické tragedie života. Početím nový život odsuzujeme ke smrti ale právě onen úsek od početí ke smrti je to, proč vlastně existence má smysl.

Je to ono krásné, neuchopitelné, co se pravděpodobně nikdy nepodaří spoutat jazykem digitálních vizí, nepodaří se to nikdy spoutat symboly řeči. Vždycky život bude víc než jakékoliv umění, jakýkoliv  popis života.

Je zajímavé že dítě pro nás začíná existovat vlastně až po fyzickém zrodu. Je to trošku pokrytecké, protože  porod, jakkoliv důležitý jakkoliv na celý život  formující dítě i matku je vlastně jedno ze zastavení v jeho životě. Bouřlivé oslavy porodu, bouřlivé  přivítání novorozence mohou být tak i  trochu pokrytecké.  Protože my najednou cítíme odpovědnost za dítě až když to dítě vidíme, fyzicky je přítomné, můžeme si na něj sáhnout.  Ale naše dítě bylo s námi ještě před porodem, A naše zodpovědnost za dítě nebyla v té době o nic menší než po porodu. Jediný rozdíl v tom je, že ono odstranění pupečníku, ono odstranění  možnosti vykrvácení do matky. Vzniká nová kapitola dítěte, kdy je dítě méně chráněno než v těch prvních 9 měsících vývoje.

Když poprvé držíme novorozence, mysleme na to, že držíme nejen jeho fyzické tělo, ale držíme onu zátěž našich očekávání. Onen magický štafetový kolík ideálních já matky, otce, jejich rodičů, prarodičů, praprarodičů (a tak dále) který jsme tomu dítěti vložili do rukou již dříve, než bylo počaté. Ale to naše dítě  je jedinečné mimo jiné  v tom, že si muselo již od okamžiku početí vybojovávat své místo na slunci. Již to místo, které je od začátku ohroženo velikým stínem onoho ideálního já, onoho očekávání. Umožněme proto našemu dítě tuto jedinečnost a láskyplně a s tolerancí mu držme palce a pomožme mu, aby nezůstalo ve stínu našich očekávání.

Takto lze chápat porod, takto se dítě narodilo, vítej človíčku. Vítej a my ti budeme všemožně držet palce k tomu, abys svoji cestu ke slunci skutečně mohl vybojovat. Aby to nebyl jen zoufalý zápas s neustálým stínem.

Dítě se narodilo, a i my se učíme vnímat jeho jedinečnost. Už není součástí těla matky, Už je samostatným jedincem, který si říká o své potřeby jedinečným způsobem – říká si o potravu, o péči -  učí nás svůj jazyk, my se učíme jeho jazyk. To že je dítě bezmocné ale neznamená, že máme před sebou nekompetentního jedince. Dítě je vybaveno obrovským vývojovým a růstovým potenciálem. Vnímá, zpracovává. Je od přírody vybaveno k tomu, aby vnímalo svět jako přátelský  a sebe jako přijatelné a přátelské.

Porod  - ona první konfrontace s možnou smrtí -  je z toho o pohledu nezbytný i proto, aby se dítě učilo poznávat onu tragiku vlastní jedinečnosti. Dosud bylo integrovanou  součástí matčina těla. Bylo součástí jediného organismu, pro které matka udělala všechno, co bylo v jejích vědomých i nevědomých silách. (Dokonce je proto  vybavena i  tím, že tento jedinečný tvor, který není s ní geneticky identický -a to je veliké mystérium nitroděložního vývoje  - je vlastně tělem matky. přijímáno a hýčkáno. V každém jiném případě by přítomnost geneticky ne zcela identického biologického materiálu /promiňte mi ten materialistický výraz/ v těle matky vedl k nemilosrdné obranné reakci a zničení vetřelce.)

Dítě je tedy očekáváno i tím, že je dosaženo něčeho nemyslitelného - matka se vzdává  schopnosti svého těla bránit se vůči napadení. Vzdává se této schopnosti ve prospěch dítěte. A toto dítě - vybaveno dostatečně „ dospělou a funkční“ pokožkou která ohraničuje jeho jedinečnost po porodu se učí vnímat svět i z toho úhlu pohledu, že celý svět není ono samo. Bude mu to trvat minimálně celý jeden rok kojeneckého období, než si uvědomí, že celý svět není ona bezpečná děloha. O tu dělohu porodem a přerušením pupečníku  přišlo. Takto bezpečný svět nekonečné jednoty mezi dítětem a okolí zemřel pro dítě při porodu. To je ta první smrt, s kterou se člověk během vývoje setkává.  

Teď jej čeká ono základní poznání, toto jsem já a toto nejsem já. JÁ, znamená že musím svému okolí o svých potřebách říci a musím se učit vnímat své okolí jako něco neohrožujícího. Již mi nebudou plněny potřeby automaticky ale JÁ začínám být odpovědný za to, jak své okolí naučím mi rozumět. Už si musím říci. A my dospělí -především maminka – v tomto věku pro dítě -  má před sebou velký úkol: naučit své dítě, že ztráta oné nekonečné jednoty kdy je matčina děloha, její tělo, ( které navodilo stav imunitní tolerance pro dítě), že toto je nahrazeno okolím, které již automaticky nevnímá, neodečítá dětské potřeby. Že toto není jenom drastické trauma, zranění, ale že to může být pokračování, které může vyústi ve šťastné dětství v tom, že to okolí je vstřícné, ovladatelné. Tedy  z hlediska dítěte a neohrožující. To je jen a jen bezprostřední odpovědnost maminky. Protože dítě v kojeneckém věku, jeho já se skládá ze dvou položek které má své potřeby, které cítí a svět okolo, kterým je matka.  - mé cítící tělo - a tělo matky. Už to není ona jednota dvou těl ale je to dialog. Dialog daleko plastičtější než v bezpečné fází nitroděložního vývoje.

Již v tomto období ale může být dítě trvale a doživotně ujištěno v tom, že svět není jenom dobrý -  že existuje já (mé potřeby) a existuje to druhé já, (to co nejsem já), které ale mé potřeby neplní, které mně nechává zraňujícím způsobem plakat hladem, chladem, které mne nechává  zažívat. bolest. Zranění tohoto typu, kdy se nesetkám s láskyplnou péčí okolí, vytvoří předpoklad, že trvale a doživotně po celý  další život člověk nebude schopen vnímat okolí jako bezpečné. Trvale a bezpečně bude uvězněn v slonovinové věži svého já, jako jedinec  již nikdy nebudu věřit, nebudu schopen věřit, nebudu schopen prožít vztah. Protože vše co nebudu já může být pak jen a jen ohrožující a podezřelé. Tato situace ale vede k ještě hlubším závěrům. Neexistence vstřícného já, resp. „NEJÁ“ pro dítě, tedy   že moje JÁ není dost dobré aby našlo pozitivní odezvu v ono NEJÁ. To znamená v  mamince, v okolí. Už tehdy se může trvale a doživotně zrodit pocit že „ já nejsem dobrej“  že „ jsem nehodný“. Vzpomeňme si na Shakespearova  Richarda III. Když budu mírně parafrázovat :“ já nehotový, podivný přišel jsem na svět. I takto se může rodit Schakespearovská tragédie, kterou se život může stát.

Takže človíčku vítej, vítej v našem světe. Od kterého tě od porodu dělí jen a jen  tvá citlivá pokožka.

********

Jestliže má být smyslem existence člověk neustálé bolavé ale zároveň i důstojné zvedání hlavy, tak období kojeneckého věku je tím prvním a rozhodujícím obdobím kdy je člověk s tímto obrovským úkolem konfrontován.

Nejprve ale musí být pocit zděšení matky i dítěte  z  procesu porodu  vystřídán pocitem  nadšením z něčeho krásného, které nejprve vnímá spíš matka než dítě samotné.. Světec poznatelný chutí, matem, bolestí, pokožkou se teprve postupně, tak jak je  dítě  na vývojový úkol zvládnout připraveno. Svět se stává světem zvuků, her světla a stínu, chutí a pachů, a pak se celý svět stává očima matky. Pak jejím obličejem, pak jejími gesty. A pak se ten velký svět začíná dělit na svět dítěte a svět maminky. Na světy které spolu musí komunikovat. Vzniká potřeba dialogu. Vzniká potřeba uplatnit jeden z největších darů, který člověk do svého vínku dostal, a to je uplatnění daru řeči. Na to aby se svět dítěte mohl stát i něčím jiným než obrovským sluncem maminčina obličeje, aby dítě získalo odvahu se nedívat jen do oslňujícího  slunce maminčina  úsměvu a jejího pohledu, musí  se nejprve cítit bezpečné. Bezpečné tak, aby se dokázalo k tomuto slunci otočit zády a nekontrolovat jeho okamžitou přítomnost neustálým pohledem. K tomu aby se dítě otočilo  na bříško, -   zády k mamince -  musí nejprve získat pocit bezpečí. Bezpečí v tom, že když se  otočí zpět, maminka tam bude. To znamená,  že to hodné, bezpečné „maminkovské“  bude mít trvání v čase a získá charakter kategorie obecné. Obecně dobré tak, aby malý človíček se mohl  cítit bezpečný v tom, aby dokázal zvednout hlavu, aby dokázal po čtyřech se přemístit tam a onam, aby dokázal zkoumat svět nesmírně zajímavých věcí. To vše s vědomím že,  kdykoliv jenom trochu  bude znejistěn, může se otočit a schovat u láskyplné péče která ho obklopuje a kterou má právo předpokládat

Velký pocit bezpečí potřebuje také  k tomu aby se postavil. . K tomu je potřeba obrovské jistoty. I v tom, že při tomto vratkém postavení bude (kdykoliv to bude zapotřebí) chycen, ukonejšen, ochráněn protože na těch dvou neposlušných nohách je  velmi zranitelný.

Aby  byl schopen se vydat takto v šanc, musí mít pocit že je milován.  Musí se opírat o pocit všepřítomné láskyplné péče, o které nebude pochybovat. Nebude pochybovat  o její trvalé přítomnosti. Radost matky, resp.  rodičů z pokroku dítěte, které nejen leze, ale sedí a nakonec i stojí, pak i běhá, je vykoupeno úzkostí. Dítě nezná strach. Tak běží, může se něco stát. To dítě, které jsme do té doby mohli tak dobře chránit dobře definovaným způsobem, v jeho bdění, zabalené v náhradní děloze povijanu, kočárku, postýlky. To dítě se vydává do světa v předpokladu, že je ochráníme. Od tohoto okamžiku se rodiče nezbaví. Rodičovská  úzkost je vykupující úděl za radost, mateřství, radost rodičovství. Náš človíček se postavil, aby neobratně a vrávoravě se rozběhl,. Aby upozornil na svoji polohu, upozornil na nebezpečí zatím svým jedinečným jazykem, kterým nás učí rozumět a kterým zároveň se učí rozumět našemu světu. Světu digitálních znaků složité lidské řeči. Mezi dítětem sajícím z mateřského prsu a dítětem na ještě slabých nohách, nadšeně vrávorajícího směrem k neznámému světu od matky a mezi matkou, která bezpečně chráníce dítě svojí hradbou rukou při kojení a matkou která úzkostně sleduje první krůčky dítěte je veliký rozdíl. Je to celý oceán vývojového času, toho času, kdy ono učení vzájemné tolerance muselo velice pokročit. Dítě už není součastní matky, není jenom jejím monopolním emočním hájenstvím a emočním statkem. Také matka nepředstavuje už celý nezbytný, jedinečný svět., nepředstavuje ono životodárné slunce, které vlastně stačí  ke všemu. Již začíná být zjevné, že z onoho bezmocného fascinovaně na matku odkázaného jedince se stává jedinec svůj. Se svými potřebami, svými zájmy, který se učí své zájmy, a uspokojování svých zájmů uspokojovat světu rodičů. Rodiče se zároveň učí v úzkostných bolestech dávat, poskytovat svému dítěti stále více a více autonomie. Svět je poznatelný od doby kdy se dítě poprvé rozběhne na délku onoho fiktivního pupečníku který spojuje matku a dítě, toho pupečníku který měl být přerušen při porodu

Sává se že onen  pupečník. V metaforické podobě přetrvává v metaforické podobě. Pak dítě poběží až tedy, až ucítí bolest, kdy se napne-. Takto přetrvávájící pupečník už nevyživuje dítě ale dítě jím krvácí do matky. Tato situace může dlouhodobě přetrvávat a v krajních případech později z našeho pohledu prvních krůčků velmi později může vést ke katastrofě, jak matky,as tak dítěte samotného. Takže náš malý člověk zvedl hlavu a běží-. Běží nadšeně, protože všude předpokládá ochranné, vstřícné a láskyplné ruce matky, jištěné někde v zadu. Stejně láskyplným přístupem otce.

***********

Náš človíček běží s nadšeným výskotem, s objevitelským nadšení, v očích, co chvíli se otočí –aby viděl, zda.-li je dostatečně jištěn  maminčinými rukami  a klidným dohledem tatínka. Běží tak dlouho, než bude maminkou dostižen a láskyplně přivinut do  náruče. Touží být přivinut, aby (jakoby naoko) se mohl opět  vzpírat vychutnávajíc  bezpečí a pak  vyrazit na další cesty za velkým objevováním.

Tak jak ho od maminčiného  dechu, maminčiné vůni, začíná dělit stále více krůčků, stále se zvětšuje vzdálenost, na kterou je maminka dosažitelná jeho dětskou ručkou, tak  vzniká potřeba být s maminkou neustále v kontaktu pohledem, prvními neumělými slůvky. Tak se stává, že onen svět maminčiných dlaní se pozvolna mění do metafory zvuku, které začínají mít pak  jasnou strukturu, vazbu. Stávají se řečí a všechna ta slova začínají dítě obalovat stejně bezpečně jako to kdysi dělala maminčina děloha a pak její ruce. Ten svět znaků, zvuků, ten digitální svět řeči má jednu obrovskou výhodu, může být s dítětem přítomný i tehdy, kdy maminka není v dohledu. Proto jsou ta slova tak strašně důležitá, ta slova, která dítě obklopují. Je to něco jako jemnost maminčiných dlaní. Tu budeme cítit celý život. Kdykoliv to bude zapotřebí a kdykoliv se dostaneme do úzkých. Je to proto velmi důležité, jakými slovy  je dítě obklopováno, jakou intonací, jak ta slova chutnají, voní, jak hladí, jak se lesknou. A ona se lesknout musí, protože v nocích, kdy človíček spí ve své postýlce a kdy není maminka ani tatínek na dohmat tak nemá nic jiného než vzpomínku na zvuk těch slov. Těch konejšivých, těch, které mu říkají jaký je svět, jaký je  on sám.

Jsou situace když např. v dospělosti když se zbavíme ostychu a dokážeme se vydat proti toku času, tak z těchto slov, která tam zůstanou trvale a doživotně uložena, můžeme čerpat. Ale ta slova mohou být také bolavá, přes která se musíme pojetí světa a nás jako jeviště dobra a nás jako dobrých musíme probolet. Ta slova také nemusí být, nemusí přicházet a to pak je velmi zlé.  Dotyk těch slov nám říká, zda li  jsme milováni tací jací jsme, nebo jsme milování jenom když cosi splníme, čehosi dostojíme, uděláme to či ono. Podřídíme se tomu či onomu musu.  Svět není svévole, my skutečně spoustu věcí musíme, a musíme se to učit. Ale i ten mus může mít vůni maminčiných dlaní.

Človíček běží. Běží do doby, dokud mu stačí síly, cítí se bezpečný, dokud mu to dovolí pocit hladu či pokud ho nezdrží tělesné potřeby. To všechno musí umět pochopit, ovládat, do jisté míry kontrolovat, aby mohl ve své cestě pokračovat. To nejdůležitější aby v té cestě mohl pokračovat je onen neustálý pocit bezpečí . Rodiče  – hlavně matky – stále více za svobodu kterou dítěti v jeho objevitelských cestách, běhu dají,  platí úzkostí, Přes všechnu tu bolavou úzkost, kdy nemohou okamžitě přispěchat na pomoc, již na dítě nedosáhnou, délku víc jak dvojnásobek délky jejich paže, často je nevidí, tak svobodu dítěte matky vykoupí obrovskou porcí vlastní úzkosti. Ta úzkost je dokonce života neopustí. Je to rub i dar mateřství. Nejde to bez úzkosti. Aby ta bolest úzkosti o dítě, které není v bezprostředním dosahu, byla snesitelná, měla by matka mít možnost se o někoho opřít.. O partnera. A to je v podstatě velmi jednoduchý, prazákladní ale dle mne nesmírně důležitý princip a zdůvodnění existence rodiny. Jedině rodina , funkční rodina jako celek  – tedy matka, otec    je schopna bezpečně čelit všem nástrahám, které na cestě onoho běhu dítěte stojí.Jedině takto klasicky  koncipovaná rodina je schopna zvládnout všechny úzkosti. Na druhé straně maminka , i tatínek  se také jednoho dne  jako jejich dítě rozběhli.  A aby měl život smyslu, musí běžet stále.

Smysluplný život je stálý objevitelský běh. Jedině se mění rychlost běhu, mění se prudkost stoupání, mění se zátěž, kterou v té či oné etapě, neseme. Mění se síly, kterými disponujeme.

Při svém běhu človíček stále víc poznává svět vůkol ale poznává  sebe. Uvědomění sebe samého je na jedné straně osvobozující,na straně druhé  frustrující. Je to úkol natolik těžký, že jej může v období kolem 3 let zvládnout pouze za cenu velkého emočního  vypětí.  Jenom na základě toho, že se vůči světu,i vůči maminčině lásce (kterou předpokládá stejně jako předpokládá tatínkovu lásku) vymezíme negativně. Ne, ne, ne, to nejsem já, nechci, nebudu. Je to období velkého NE, období negativismu. Je to těžké období, kdy jsem poprvé konfrontovám s těžkým  „ probolením „. samotou sebeuvědomění.

Uvědomí je samota. Uvědomění  je schopnost samotu unést. Ono dětské  NE je v tomto období  prvním bolavým  způsobem, jak se s touto zátěží vyrovnat.  V tomto období dítě není zlé. Dítě  jenom neví. Je bezradné, zmatené, dochází k prvnímu zrelativnění, zdali skutečně ty ruce přijdou tehdy kdy je potřebujeme, zdali  nepřijdou nevhod, zdali ochranné ruce nebudou poutem, zda skutečně budou tou pravou záchranou. Je to velmi matoucí, zraňující a my jsme vybaveni pouze tím NE - ne toto nejsem já. A toto jsem JÁ.

Ale i v tomto  bolavém období jak pro dítě, tak i  pro rodiče musíme mít neustále na paměti, že  dítě opravdu není zlé.

Bez poznání sebe samého, bez uvědomění si co nejsem já, nejsem schopen zvládnout v tuto dobu ještě nepředstavitelný úkol. Úkol, kdy  jednoho dne mne tatínek s maminkou vezmou za ruku, zavedou k tetám do mateřské školky a náhle nebudou. Bude to velmi složité období, na které musí být človíček připraven. Bude muset zvládnout pak svůj strach z toho že maminka či tatínek nikdy nepřijdou, že tety nejsou maminka či tatínek.  Také to, že budu společně s jinými dětmi, které řeší tytéž strachy a úzkosti jako já. S dětmi,  které stejně jako já, řeší dilema co jsem já a co nejsem já.

To vše mne ještě čeká, k tomu všemu ještě běžím.

 

 

Podpoříme Vás ve Vašem úsilí změny a budete-li chtít, budeme Vás ve Vašem úsilí doprovázet.