dopis pro tátu

Ahoj tati,

Víš, přemýšlela jsem v posledních dnech, co mám velice nepříjemný pocit ve svém životě, přemýšlela jsem o tobě a všemu, co se tě v mém životě týká.

Musím ti to říct, protože potřebuji, abys mě vnímal a zamyslel se nad tím a alespoň se poučil z chyb a do budoucna už to nikdy neudělal.

Když začnu hezky od začátku, tak se dostávám k tomu, že když jsem byla maličká, tak jsi mě opustil. Možná jsi to tak chtěl, ale možná taky ne. Nevím, u toho jsem nebyla, ale tohle tvé rozhodnutí na mě zanechalo celoživotní následky. Víš, zezačátku jsem to tak nevnímala, to víš, malé dítě, které má mamku, babičku a dědu nepotřebovalo tolik tvoji lásku, protože jsem to neznala, tak mi to ani chybět nemohlo. Děda tě plně nahradil, někdy i víc než by měl, ale to nebylo správné. Děda měl zůstat jen dědou, tedy podle mě člověkem, který mě bude rozmazlovat a pozorovat jak vyrůstám, který mě bude pouze usměrňovat, nebo naopak mě nechá vybláznit a bude stát za mnou stůj co stůj a ne do toho ještě plnit roli otce. Starostlivého člověka, kterému záleželo na mně natolik, že jsem byla brána jako jejich třetí dcera. Asi rozumím tomu, co jsi na mém dědovi měl rád, věř mi ale, že po tom všem, co se stalo, by tě děda nikdy nepřijal. Soudil tě podle toho, co viděl a ať se ti v hlavě odehrávalo cokoliv, tak jsi v době, kdy jsem tě nejvíc potřebovala naprosto selhal. Takže jsem tedy vyrůstala s mamkou, babičkou a dědou.

Mou výchovu obstarávali převážně babička s dědou. Mamka pořád někde pracovala a jak byla mladá, tak si chtěla také ještě sem tam užít život. To víš, tys ji zradil a tak na všechno byla sama a musela se s tím vším nějak poprat.

Problém u mě začínal být v době, kdy jsme se museli odstěhovat pryč. Mamka konečně zatoužila po svobodě a konečně ji mohla mít, dokázala se postavit na vlastní nohy, jako samoživitelka si dokázala v té těžké době sehnat bydlení a rozhodla se nás osamostatnit. No, co ti budu povídat, ale bylo to pro mě peklo. Najednou jsme byly s mamkou samy a já začala zjišťovat, že už tu nemám žádného dědu ani babičku a musím se na ni začít víc soustředit. Jídlo bylo děsné, vůbec mi to nechutnalo a docela dlouhou dobu trvalo, než jsme se spolu zžily. Stále mi chyběl děda, a proto jsem každý víkend trávila s nimi, ať u babičky doma nebo s nimi na chalupě.

To víš, začala jsem pak pomaličku dospívat a začalo mi docházet, že nemám tátu. Že ho neznám, nevím, kde je, že se o mě nezajímá a že ostatní mají své tatínky, kteří je zbožňují, dělají pro ně vše, co jim na očích vidí a já nic. Měla jsem dědu a to mi muselo stačit. Kolikrát jsem uvažovala o tom, jaký jsi, kde jsi, jestli mě máš rád, proč jsi nás opustil a tyhle otázky jsem kladla mamce téměř v jednu dobu denně. Mamce pak došlo, že mi to musí prozradit, tak mi to tedy řekla. Řekla mi vše, čím jsi ji ublížil, že jsi ukradl babičce peníze, že jsi lhář, že jsi utekl dobrovolně, že jsi se mě prostě vzdal. A jelikož nechtěla, abys ublížil i ty mě, tak mě chránila a tvrdila, že jsi prostě v zahraničí. Nechápala jsem to, že jsi se mě vzdal, že o mě nemáš zájem, ale chápala jsem to, že jsi byl nejspíš zlý člověk a proto mi má bez tebe být líp.

Jak léta utíkala, tak se mamka začala scházet s Petrem, otcem mé segry a tím, koho já nazývám nyní tátou. Naše soužití bylo ale ještě těžší, protože to s dětmi absolutně neuměl, jeho matka byla a je strašná semetrika a on sám nedokázal vyjevit žádný cit. Pokud jsme si nějak rozuměli, tak pouze přikazoval, zakazoval, nebo dával, ale pouze materiální lásku, protože té normální měl nejspíš i sám v dětství málo.

Takže když si mé dětství do puberty shrneme, tak mým otcem byl děda, náhradní tatínek se zrovna dvakrát nepovedl a já jsem pořád byla sama, žijící vedle matky, potřebující dědu.

Puberta. Páni, to byl život. Všechno mi vadilo, všechno bylo špatně, byla jsem naprosto dokonalá, všichni mi byli u zadku a já jsem konečně měla klid. Kluci se kolem mě stále točili a já jsem je chtěla, pak ne, pak jo, pak ne. No a nakonec se objevil můj první kluk. První, jakože první se vším všudy. Milan. Pobláznil mi hlavu, a i když mi bylo pouhých 12 let, tak jsme se spolu vyspali. To víš, můj jediný vzor byla mamka, která měla dítě v 17, tak proč neudělat nějakou takovou věc už ve 12-ti letech. No, pak jsem zjistila, že to není ten můj princ na bílém koni a v pohodě jsme se rozešli.

Vztahy. No upřímně? Vztah mezi mužem a ženou mi byl poněkud vzácný. Neznala jsem fungující rodinu z vlastní zkušenosti, ale zjistila jsem, že mužům stačí trošku pochlebovat a hned se chytají. Naštěstí nebo možná naneštěstí jsem byla vždycky od přírody krásná a proto se na mě lepila spousta různých lidí.

Jak jsem ale stále chodila domů a poznávala kluky, začala jsem zjišťovat, že ten co je doma,tedy Petr, je naprosto děsný a že určitě jsou všichni ostatní muži taky takový. Fuj, jen se celý den válel u televize, doma mamce moc nepomáhal a ještě mě ponižoval. Že já nic doma nedělám, že toho moc neumím, každým dotazem jsem ho obtěžovala a bylo to děsné. Rozhodla jsem se, že tohle ve svém životě nechci a tak jsem to přehodnotila. Zjistila jsem, že my ženy jsme krásné a na nějakou dobu jsem svou orientaci změnila. Měla jsem vztah se ženami, milovala jsem je a byla jsem tím chlapem, a doufala jsem, že všichni pochopí, jak se to dělat má. Vlastně jsem dělala přesně to, co jsem si myslela, že by muži dělat měli a snažila jsem se vždy své ženy uspokojit tak, abych byla spokojena já. Dařilo se mi to, ale najednou jsem přicházela na to, že mám nějaký problém. Páni.

Můj problém byl ve vztazích. Byla jsem neuvěřitelně žárlivá a majetnická. Upínala jsem se na své přátelé a nedokázala si bez nich představit život. Vždycky jsem všechny kolem sebe přijala se všemi chybami a očekávala jsem, že oni to budou mít stejné. To bylo divné, když se vždycky po nějaké době všichni ke mně otočili zády. A se stejným důvodem  - žárlivost, upjatost, nuda, stereotyp. Pořád jsem přemýšlela proč to tak je a stále jsem nenacházela odpovědi.

Má snaha o to nahradit muže a přitom být dokonalou ženou mě doslova pohltil a já se nakonec stala terčem silného domácího násilí. Nikomu jsem to neřekla, protože jsme si s mamkou nikdy nebyly tak blízké a můj milovaný a jediný chlap v mém životě – děda, začal být nemocný a umírat. Nikdy by mě nenapadlo ho tím zatížit a ani mě nenapadlo to nikomu říct. Mamce už vůbec ne, protože mi s tou tyrankou bylo ve skutečnosti dobře. Měla o mě zájem, brala mě takovou, jaká jsem byla a nikdy mě nenechala ve štychu, když jsem byla v úzkých. Její mamka mě zbožňovala a já se díky jejich blízkosti naučila spoustu nových věcí o životě a všem ostatním kolem.

V období, kdy jsem byla na ženy, jsi se mi ozval. Asi po 13 letech ti došlo, že máš dceru a napsal jsi mi. Vyvolalo to ve mně neskutečné množství otázek. Najednou jsi se ozval, takže mě máš asi rád? Chyběla jsem ti? A proč to trvalo tak dlouho? Do toho se vmíchaly pocity, že jsi vlastně zlý, ale počkat, já to takhle nevnímala, byl jsi ke mně laskavý a hodný a říkal jsi mi sluníčko, pusinko. Najednou jsem měla nové emoce v mém životě a konečně i toho tátu. Byl jsi pro mě neuvěřitelně cizí a doufala jsem ,že se setkáme, že za mnou přijedeš a já tě konečně uvidím. No jo, jenže ty sis to rozmyslel, protože jsem to přiznala mamce, ta zahájila soudy a už jsi ztratil zájem. Paráda, můj táta se mě vzdal už podruhé. Takže si to umíš představit. Konečně jsi byl v mém životě a najednou jsi zase zmizel. Zvláštní. Takže jsem to teda zase vypustila a nechala být.

No jo, jenže jak roky ubíhaly, tak jsem se začala vracet v myšlenkách k tobě. Začala jsem být dospělou ženou, která by ráda jednou založila rodinu a žila spokojený rodinný život.

Jednou jsem poznala jednoho muže, který byl něčím zvláštní a zamilovala jsem se do něj. S mými negativními názory na muže to bylo dost náročné a najednou jsem zjišťovala, že všichni nejsou takoví, jako je ten, co máme doma a že to jde i jinak. No jo, láska netrvá ale věčně a obzvlášť ne, když je ten člověk ženatý. Takže bohužel nám to nedopadlo. Ale víš co mi teď dochází? Šla jsem za ním, s ním, protože mi dával pocit bezpečí, oporu, měl skvělé zázemí, práci, hezký dům, pevné rodinné zázemí a vyzařoval takovou harmonii a klid a byl zábavný, že jsem mu přeci zákonitě nemohla odolat. No jo, bohužel se kvůli mně nerozvedl a se svou ženou zůstal.

Roky stále ubíhaly a mé vztahy začaly být složitější a náročnější. Hodně jsem se ale posunula a dospěla. Přemýšlela jsem a pak mi to zase došlo. No jo, ale já mám někde tátu a pořád ho neznám. Co s tím budu dělat? Neozval se mi, asi o mě ztratil zájem, ale já mám v sobě díru, která mě drží a nedovoluje se mi v životě posunout dál. Tak jo, ozvu se ti.

Bohužel to bylo už v období, kdy jsem nebyla s druhým mužem, který byl pro mě vším, teď to myslím vážně. Mluvím o plnohodnotném vztahu, kdy jsme spolu i bydleli. Ale jelikož jsem neměla tátu a neměla jsem se vůbec ráda, tak těžko mohlo něco takového vydržet. Pro mě to byla pohádka, která na můj vkus až moc rychle zmizela.

Když jsem se konečně ozvala, tak ti nějakou dobu trvalo, než jsi mi napsal. Byl jsi rád, navázali jsme konečně kontakt a i s bráškou, kterého nesmírně zbožňuju, jsem na něj hrdá a cítím, že je stále po mém boku. Jenže co jsem z tebe za tu dobu, co spolu jsme znovu v kontaktu dostala? To, že se bojíš, že jsi srab a stále jsi se babral v minulosti a tvých pocitech. Měl jsi tam jak zklamání, tak bolest, tak novou naději. Bohužel jsi mi řekl i to, že už jsi to vzdal – zase to tam zaznělo – a že už jsi nikdy nedoufal. Upřímně, nezkusil jsi to sám ani jednou, žádná snaha z tvé strany teď nebyla a ještě jsi mi řekl, že máš krásnou dcerku, na kterou jsi pyšný. Jo, já to nebyla, ale moje sestřička Alice. Říkal jsi mi, jak si tě omotala kolem prstu a že tu lásku, kterou jsi nemohl dát mě, dáváš jí. Jenže omlouvám se, že to takhle řeknu, ale to, co máš dávat mě, jí nepatří a já to chci pro sebe. Od bráchy vím, že jsi jim úžasným tátou, že je máš rád, dáváš jim to najevo, dáváš jim první a poslední, co jim na očích vidíš, jsi tu pro ně, zajímáš se o ně. Já jsem za to ráda, ale co já? Kde jsem v tomhle novém či starém životě já?

Zase mě tam nevidíš, ani o tom nemluvíš a vyhýbáš se tomu. Jenže já jsem taky člověk a taky tvé dítě. Potřebuju tě stejně, jako tě potřebují oni. V tomhle mezi námi není žádný rozdíl. Potřebujeme se všichni stále společně.  Je jedno kolik mi je let, ale tohle je nenaplněná touha, nemám potřebnou oporu a ani pořádně zázemí, po kterém stále toužím. Já chci mít svého tátu. Mrzí mě, že tím, že Alici dáváš to, co bys měl dávat i mě a nedáváš mi to, tak že si k ním jen tak cestu určitě nenajdu. Beru ji jako sokyni, jako někoho, kdo mi krade to, co má být mé.

Co se týká mě, tak nemluvíš o dárkách, o setkání o ničem, z čeho bych mohla čerpat a brát sílu, kterou od tebe potřebuju. Potřebuju tátu a to jsi ty, copak to nevidíš? Tak se ohlédni do minulosti a řekni mi, co jsi cítil, když jsi mě poprvé držel v náručí? Co jsme pro tebe znamenala, když jsi mě mohl pozorovat každý den, jak vyrůstám a jaký pocit pro tebe bylo to, když jsi mě dobrovolně opustil? Když jsi to vzdal?

Podívej se na to, co ti tu říkám, vidíš, jak trpím? Mám rozbitou rodinu a teď i rozbité srdce. Ano, dostávám se k tomu poslední bodu. Možná tomu neuvěříš, ale opustil mě kluk, kterého jsem si představovala doživotně po svém boku. Byl přesně takový, jakého jsem potřebovala. Byl milující, dělal cokoliv, aby mě potěšil, vnímal mě takovou, jaká jsem, měl mě rád takovou jaká jsem a když se dělo cokoliv, byl tu pro mě a se mnou. Přežil mé zkoušky na VŠ, společné bydlení, ale pak už nepřežil to stejné, co ostatní. Mou potřebu jeho samého, potřebu toho, co mi dával. Tím jsem mu uvázala smyčku kolem krku a bohužel on je typ člověka, který utíká. Chce být svobodný a nevázaný a možná i ne moc dospělý. Ale i po rozchodu jsme byli stále spolu. Jenže teď zjistil, že je to špatně (po 2 letech od rozchodu) a snaží se to změnit. Takže mě odstřihl, nepíšeme si, nevoláme, nejsme spolu a já najednou zjišťuju, že jsme opět na dně.

A víš proč? Dával mi to, co by mi měl dát táta, když jsem byla malá. Kdyby to tak bylo, nebyla bych na něm nikdy závislá, protože by ten táta tu pro mě pořád byl, a když bychom se rozešli, tak by mě objal a řekl by, že jsem jeho malá holčička a že to spolu všechno zvládneme. Toho člověka bych pak potřebovala pouze jako přítele, ne zároveň i jako tátu. Rozumíš? Mé vztahy jsou teď mnohem horší a nedokážu to změnit, protože pořád toho tátu nemám.

Dokud jsem se nesvěřila bráchovi, že jsem na dně, tak jsi nic neudělal. Najednou jsi mi napsal, že se uvidíme tenhle pátek. Vážně? Najednou tu pro mě chceš být? Takovou dobu to nešlo a když už se mi zhroutil můj vnitřní svět, tak sis vzpomněl, že bys tu pro mě mohl být? To je neuvěřitelné. Stále nevím, jak to mám zpracovat, co si z toho mám vzít. Zničil jsi mě, moje mamka taky a teď máte oba potřebu to měnit. Páni, kéž byste si tohle rozmysleli třeba tak o deset let dříve, to by mohlo být o něčem jiném a třeba bych byla dříve samostatným člověkem a možná i bez závislosti na společnosti a lásce druhých, protože bych možná měla ráda i sama sebe.

Takže důležitá věc – už jsi se do mého života přimotal, po několikáté a já už potřebuji, abys z něj neodešel, nevypařil se a ani nikdy neutekl, protože už sis to uvařil a musíš to taky sníst.

Tvá první dcera

Podpoříme Vás ve Vašem úsilí změny a budete-li chtít, budeme Vás ve Vašem úsilí doprovázet.