Co mi dal a vzal sociálně psychologický výcvik

Co mi  dal a vzal sociálně psychologický výcvik v IIMP?

 aneb

Výcvik mýma očima

Pokud bych měl shrnout odpověď na otázku „Co mi dal a vzal sociálně psychologický výcvik?“ jednou větou, odpověděl bych, že mi dalo zažít něco, co se slovy nedá popsat. Proto jsou následující řádky jen slabým náznakem toho, co jsem v průběhu daného týdne cítil a především vysvětlením mého zmateného světa – jak ho vnímám. Nyní tedy odpovím více slovy:

xxx

Je pondělí a už od včerejška mě nepředstavitelně bolí hlava. Vím, že je přede mnou něco velkého, ale zatím si netroufám ani představovat, co se tam bude dít. Vím, že se budu podvědomě bránit všemu, co od toho očekávám, ale pokud se to povede zlomit, budu to považovat za zázrak.

Dalo mi možnost uvědomit si sám sebe.

Už několik dní přemýšlím, zdali mě dokáže tato pětidenní akce popostrčit na cestu z mé zdánlivě bezvýchodné situace. Mám  očekávání pochopení sebe sama.  A to je přesně to, pro co si sem jdu. Nyní, stojím před onou budovou se sluchátky v uších, zády k ostatním a čekám na začátek. Začínám se obávat, že to nedopadne. Asi to opět zajede do vymletých kolejí. Ale co když náhodou ne?

První den, první aktivity. Hudba, malování, scénky, popisování ostatních. Pochopitelné nástroje. Mňaukání, štěkání. Kam jsem se to dostal?!?  „Jak mám poznat sám sebe z toho, jak mě vidí ostatní, když se přece pořád dokonale přetvařuji a vytvořím iluzi, jakou chci?“ To je má první myšlenka na téma výcviku.

Postupem času (začíná to hned večer při probírání reakcí ostatních) začínám zjišťovat, že zas tak dobrý v iluzích nejsem. Alespoň z poloviny ne tak dobrý, jak jsem si myslel. Kromě toho, že se na papírech objevují reakce, které jsem se zarputile snažil vyvolávat v ostatních po posledních deset let, dozvídám se také to, co jsem skryl před sebou samým tak dokonale, že o tom už nevím. Já jsem, ať chci, nebo ne, velmi citlivý člověk a s tím nic nenadělám. Musím to přijmout a naučit se s tím žít. Jenže jak? Jedna z věcí, které mi nyní vrtají v hlavě je ta, jak to mám využít v “normálním životě“, když by většina lidí spontánní objetí, či pohlazení nepochopila, odsoudila a spousta emocí je brána společností jako slabost.

Dalo mi ránu do břicha.

Je úterý a já jdu od vlaku na další den sebepoznávacího výcviku, který na mě začíná působit. Včera jsem dostal nabídku přespávat na kolejích. Vzal jsem si věci, ale počítám s tím, že to nejspíš odmítnu. Byl by to na mě příliš velký nápor. Ale rád bych toho využil, kdybych si to dovolil… To, co předcházelo mému středečnímu projevení emocí, se nedá popsat jinak, než rána do břicha. Taková, co vyrazí dech.

„Tak jo, jsem tady mezi lidma, který mě do sebe nechali nahlídnout. Nepůsoběj na mě úplně nebezpečně. Chci, aby mi to tady pomohlo. Končí druhej den a přede mnou jsou už jen tři. Zkusím mluvit upřímně.“  Vysvětluji, jak se snažím držet od ostatních a při bližším kontaktu se pokrytecky přetvařuji. Pokračuji dál a dál... Po všech reakcích, z kterých mi v hlavě nejhlasitěji zní ta od Karolíny, doslova lapu po dechu. Je mi strašně. Cítím se jako člověk, který má na čele vytetováno „zrádce“ nebo „krysa“. Vše před očima je rozmazané. Je mi jasné, že jsou mnou ostatní znechuceni (i když tomu tak třeba není – to nevnímám) a jediná věc, kterou chci je dostat se odsud pryč. Co nejdál do samoty. Naštěstí tím skončilo závěrečné kolečko a tak se můžu ostatním ztratit z očí.

Dalo mi umělé dýchání (prostřednictvím ostatních).

Vycházím z budovy se zklamáním. Nyní už se nedokážu v takovém prostředí (jak jsem ho vnímal v daný moment, ne jaké bylo) otevřít vůbec. Jedinou útěchou v této chvíli je, že skoro všichni již odešli k autům a já mám před sebou nerušenou cestu domů vlakem, při které se můžu bezmezně litovat a odsuzovat zároveň. Nebo ne?

Po vyjití z budovy se přede mnou vykresluje nepopsatelný obraz. Ostatní, kteří již mohli být mimo dohled, čekají před vchodem. Ale něco je jinak, než se mi zdá. Nemračí se a vypadá to, že přehlídly mé zrádcovské tetování. Dokonce to vypadá, že si nepamatují, co se stalo před několika okamžiky, protože se se mnou dávají do řeči. Nejen to. Martin mi opět nabízí (i po několikátém odmítnutí a mém chování) pobyt u něj na kolejích a ostatní počítají s tím, že s nimi pojedu v autě. Jsem odzbrojen. Je to nejkrásnější pocit, který mi zatím Setkání přineslo a určitě nejpřekvapivější moment tohoto týdne. Děkuji vám za to! Opět se mohu nadechnout.

Dalo mi nahlédnout do “normálního života“.

Jedu autem. Blížím se k životu, který jsem vždy odsuzoval, protože je normální pro ostatní lidi. Alespoň náznakem poznávám, jak to chodí na studentských kolejích. Jak žijí ostatní studenti. Já se od nich izoloval, a proto si to nedovedu představit. Nejsem zvyklý si povídat s ostatními o “normálních věcech“, zajít si večer na kafe nebo pivo, volně se pohybovat po světě.

Jdu do školy, kde o přestávkách jen čekám se sluchátky v uších, až skončí, o hodinách se bojím projevit a po škole jdu rovnou na nádraží, kde čekám někdy i dvě hodiny na vlak. (Nejde jít, někam si sednou, do města…) Jedu domů a čekám na večer, až budu mít chvíli klid a další den nanovo. Tohle nemá působit jako sebelítost, jen vysvětlení mého způsobu života a tím pádem i reakcí, kterých jste se ode mě dočkali. Při pobytu na kolejích se chvíli cítím normálněji. Jde jen o to, že tady jsem, mezi normálními lidmi, ale ne jako vetřelec. Byl jsem pozván a mám se na koho obrátit. Jak mi bylo řečeno, prospělo by mi to, ale kvůli rodičům to stejně nepřipadá v úvahu.

Dalo mi poznat, že i ostatní lidé mají city.

I když je to tu super, pořád se chvěji. Nemůžu dostat z hlavy zážitky dnešního dne, nepolapitelné myšlenky a především obličeje ostatních. Proč jsou na mě tak hodní? Je mi všechno líto. City se ve mně perou více, než kdykoli předtím. Najednou se z chaosu postupně formuje jedna obrovská silná a jasná myšlenka: Ostatní lidé mají city.

Do nynějška jsem to věděl, ale neřešil jsem to, neuvědomoval jsem si to, nepočítal jsem s tím. Moje filozofie byla jednoduchá: Kolektiv mi vždy ublížoval. Kolektiv se má dobře. Já se mám špatně. On se o sebe postará a já se musím postarat o sebe. Je to nesmyslná teorie, rozděluje svět na mě a ostatní a navíc nerozlišuje jednotlivé kolektivy. Ale já to tak v mé hlavě viděl. Prostě jsem byl já a ostatní lidé, kteří byli nebezpeční. Po dlouhém přemýšlení zjišťuji, že onen kolektiv je složen z jednotlivců. Uvědomuji si, že spousta z nich se plácá životem stejně jako já a že mi nemusí zákonitě každý chtít ublížit. Ale především si připouštím, že ti jednotlivci mají city a že nemůžu myslet jen na ty své. Proto také vím, že musím zítra ráno udělat to, co prostě musím udělat. Cítím to tak. Je to tak správné.

 

Dalo mi naději.

Snad nikoho jsem si k sobě zatím nepustil tak blízko, aby se mu povedlo do mě nahlédnout úplně. Výcvik však mé očekávání předčil. Za chvíli dorazím na třetí den týdne, ve kterém může začít zásadní zlom v mém životě. Musím to udělat! Cesta utekla nějak rychle. Nyní se bojím jen toho, abych spontánní reakci opět neovládl, jak mám ve zvyku. Obava je však zbytečná, vše ve mně bouří tak silně, že jsou veškeré pokusy o sebekontrolu marné. Konečně se mi vede ukázat své city ostatním a to způsobem, který bych nečekal ani od nejspontánnějších a nejcitlivějších lidí, které znám. Svítá mi naděje, že se příjmu takový, jaký jsem. Je to hřejivý okamžik i přes to, že se cítím (a asi i vypadám), jako kdybych strčil hřebík do elektrické zásuvky.

Vzalo mi naději.

Tento zážitek je tak silný, že mi cuká každý sval v těle, především obličejové. Je to krásný pocit! Uvolňující. Něco ho však kazí. I v tento moment ze všech sil držím pláč. Následuje nepředstavitelné zklamání a hřejivý pocit je pryč. Vím, že nic není bez chybičky, ale k citům, které právě projevuji, slzy prostě patří. Bez nich to na mně působí neupřímně, i když vím, že to upřímné je.  Jen to není úplné. Pořád nedokáži poodkrýt svou slabost a citlivost natolik, aby je ostatní viděli takové, jaké jsou.

Před osmi nebo devíti lety jsem si zakázal brečet. Bylo to v době, kdy jsem každý den přicházel ze školy domů a brečel, protože to byl jediný způsob jak vyventilovat nátlak a nespravedlnost, které jsem tam zažíval. Alespoň jediný způsob, který jsem v té době znal. Poté jsem objevil, tvrdou image, kamenný obličej (masku) a zakázal jsem si projevovat city navenek. To přešlo do situace, kdy mě s láskou obejmula vlastní matka a já jen stál jako prkno a čekal až ta, tehdy pro mě trapná, situace skončí. Vznikla bublina.

Tento můj slib se tedy ani v tak vypjatou a emoční situaci nezlomil nadobro. Jsem rozhozený, ale snažím se utěšovat. Vše musí přijít postupně. Nečekám však další zklamání, které mě opět na nějakou dobu “knockoutuje“. S probuzenými city se mi zdá, že vnímám okolní lidi mnohem více. Rozebíráme reakce ostatních a naše prožitky při pondělních aktivitách. Na řadě je Silvie. Všichni vidí, že je třeba ji utěšit, ale já prostě vnitřně cítím, že mám vyrazit jako první. I přes toto vnitřní nutkání, tentokrát zatnu všechny svaly a celou mysl soustředím jen na jednu věc: Nesmím to udělat. Racionalita vítězí nad city.  Převládá pocit, že je to trapné, že bych se opakoval. Tím odeznívá poslední zbytek nově nabytého pocitu naděje.

Dalo mi novou naději.

Je večer předposledního dne. Opět jsem neuvěřitelně zmatený, zklamaný, přes myšlenky nevnímám nic kolem sebe. Bohužel nejsem tak prozřetelný, jako Vlasťa včera večer a vydávám se s ostatními na pivo, abych jim, i když nechtěně, otrávil náladu. Pod nátlakem myšlenek, které nedokáži roztřídit ani identifikovat zajíždím zpět do starých kolejí a nedokáži se k ostatním chovat férově. To mě nyní mrzí nejvíce. Zvláště po tom, co mi před posezením řekl Vlasťa…

Situace se zdá zoufalá. V dopolední aktivitě, při hledání něčeho, co mě zaujme, dokáži relaxovat a věci se zklidňují. Ale jen v první části. Při diskutování o důvodech výběru se mě zmocňuje nový nesnesitelný pocit. Tentokrát mě zasahuje jako blesk z čistého nebe. Při procházení papírků s nápisy, které říkají, kdo jsem, musím tento pocit vyjádřit – je tak silný, že musí jít rovnou na druhé místo. Jsem nucen papírek zmačkat, ale to přeci nic nezmění. (Nyní vím, že v myšlení ano).

A je konec. Když mi nepomohlo ani to, že se mnou Marcela zaklepala, tak mi nepomůže nic. Odjedu domů s tím, že jsem si akorát v hlavě udělal nepořádek, že získané informace a prožitky nedokáži roztřídit a využít a že se po návratu domů vrátím do starých kolejí, které pro mě znamenají “bezpečí, které mě ohrožuje“, ale pořád je tam nějaký řád. Jasná pravidla. Náhle se však děje něco zvláštního. Loučím se s ostatními po rozporuplném prožitku s poslední aktivitou – společným obrázkem ostrova. (Cílem měl být obrázek společného ostrova.) Vzduchem se šíří zvláštní nálada. I ta mi pomáhá opět dostat mé vnitřní city navenek. Při loučení se snažím vysvětlit co nejvíce věcí, které mohli vyznít jinak, než byly myšleny. S každým dalším loučením projevuji více emocí. Je to spontánní. Jde to ze mě.

Vzalo mi spoustu slz.

Konečně začínají stoupat na povrch slzy, které mě roky tlačili hluboko v nitru. Je tomu tak díky vám! Loučím se s Martinou a jsem naměkko, podávám ruku Vlasťovi na rozloučenou, mám na krajíčku. Objímá mě Katka a cítím prasknutí. Všechny kosti jsou však v pořádku. Je to něco uvnitř. Brečím a vím, že nad tím nemám kontrolu. Pocit, kterého se bojím celý život, a je tak krásný… Poté ještě zastihuji Bářinu skupinku na cestě k autu a prosím je, aby mě obejmuli. Je zázrak, že je dokáži pustit a vydat se svou cestou domů. Bohužel jsem se nestihl takto rozloučit se všemi.

Dalo mi možnost být blíž s rodinou.

Hned po příjezdu domů, s očima plnýma slz, jsem řekl mamce a taťkovi, ať jdou ke mně a oba jsem je poprvé po velmi dlouhé době upřímně obejmul. Mamce jsem pak nabídl, že když bude potřebovat, může přijít a obejmu ji. Zatím to využila třikrát. Velmi se jí tím ulevilo.

Vzalo mi sirky.

Dosud jsem byl vždy vnitřně nucen pálit za sebou mosty. Se všemi kolektivy, se kterými jsem kdy přišel do styku, jsem úmyslně ztratil kontakt. Na nabídky na slučovací večírky a podobné akce jsem neodpovídal, nebo stručně odmítl. Většinu bývalých spolužáků nezdravím – oni mě taky ne. Po tomto zážitku jsem se rozhodl toto změnit. Plánuji se zúčastnit některé z akcí, pořádaných spolužáky ze střední školy a vysvětlit jim svou situaci. Držte mi palce, bude to pro mě pekelně těžké.

Dalo mi příležitost žít.

xxx

Toto píši  -  jsou to jen slova a ta nestačí ani na dostatečné naznačení pocitů. Snad jsem i přesto v nich nějaké pocity ukryl. Některé věci se  mohou zdát divné a nepřátelské – to je způsob, kterým jsem myslel do nynějška a co se od tohoto výcviku  budu snažit změnit. Něco z toho ve mně zůstane navždy, ale nic není neměnné. Nyní už vím, že se mám mít rád takový, jaký jsem a ne se nenávidět za to jaký jsem. Ještě to uvést do praxe… Vykročil na cestu změny, na které musím zůstat. Proto tento text píši pro sebe, abych si mohl připomenout, co jsem prožil, jak to na mně působilo a v čem mám vytrvat.

 

Podpoříme Vás ve Vašem úsilí změny a budete-li chtít, budeme Vás ve Vašem úsilí doprovázet.