Tohle jsem já...

TOHLE JSEM JÁ…

Už jako malá jsem vždy chtěla být doktorkou nebo záchranářem, postupem času mi už ale docházelo, že to nebude až tak lehký jako jsem si vždy myslela. Uběhlo pár let a já jsem už byla v deváté třídě a skoro jsem si to ani neuvědomila jak rychle to uběhlo. Všichni už věděli na jakou střední se budou hlásit,anebo alespoň věděli co chtějí v budoucnu dělat, a pak jsem tam byla já.

Sama vím, že jsem se vždy nějakým způsobem lišila od ostatních i když jsem si toho nebyla moc vědoma. Čím víc jsem byla starší tím víc jsem si uvědomovala čím se od ostatních liším, ale abych neodbihala od tématu…jak už jsem říkala tak všichni už byli rozhodnuti ale já furt nic. Na jednu stranu by se dalo říct, že už jo, ale každý měsíc jsem to měnila ne tak úplně kvůli sobě ale kvůli okolí ale hlavně kvůli rodině která na mě vůči tomuhle měla obrovský vliv. Kdykoliv jsem si už něco vybrala, zjistila jsem, že buďto vím že to na mě bude moc těžký anebo se to zase nebude líbit ostatním a i když si myslíte že tu práci v budoucnu budu dělat já a ne oni tak vidíte že stejnak oni za mě budou rozhodovat ale co už.

Konečně jsem se rozhodla že půjdu na zdravku na zdravotní sestřičku protože vím že by mne to bavilo a nenudila bych se, ale první věty ostatních když jsem to poprvé řekla byly „ Budeš dělat od rána do večera směny, budeš dělat svátky“ apodobně. Abych řekla pravdu ani jedna z tady těch vět co mě měli odlákat mě nikdy neodlakali a furt jsem si stála za svým, ikdyz mi párkrát dalo zabrat si furt za tím svým názorem stát. Často mně stačí říct jen pár slov a už jsem mimo a podřizuji se ostatním protože nechci abych u někoho byla za tu špatnou…ale co už každý má na mě nazor jiný a abych řekla pravdu myslím si že ve většině případů to není nejlepší názor ikdyz je to bezdůvodně většinou je to kvůli tomu co kde zaslechly a toho se také bojím, že když přejdu na novou školu kde budou nový lidé, učitelé, prostředí tak mi to neudělá nejlíp, nejhorší je pro mě to že vím že nikdo nejde na stejnou školu jako já a budu tak sama. Vždy když se začínám bavit s někým novým snažím se udělat dojem.

Občas se snažím až moc a pak ty lidi odlákám, třeba kluky někdo se mi líbí a jak se snažím až moc tak se na mě radši vykašlou a půjdou za takovými těmi holkami co si jich nebudou vážit, budou se k nim chovat jako k psům apodobně. Ale je to těch kluků chyba, že nevidí co mohli mít a jak se ke mně chovali, většinou to bývá tak, že za pár dní stejnak přilezou s tím že je ta druhá holka odkopla a já jsem taková náhradní ale to že jsem náhradní není jenom s klukama bývá to většinou i doma, že jsem taková navíc.

Nevím jak se to k někomu mohlo dostat to že jsem byla u psychologa ale já se za to nestydím upřímně když jsem šla poprvé k psychyatrovi byla jsem z toho hrozně nervozní, ale první posezení u psychiatra se nikdy nevyrovná nervozitě kterou jsem si prošla když jsem mamce měla poprvé říct o tom jak se cítím posledních pár měsíců. Jak si to ted přehrávám dozadu tak jsem ji to v celku ani neřekla bylo to tak že jsem jí ukázala moje pořezané ruce...tohle pro mě byla nejjednoduší způsob jak jí to říct. Kromě doktorů který se tímhle zabývají a mojí nejelpší kámošky tak nerada o tom s někým mluvím protože se bojím že mě budou odsuzovat za to, jaká jsem.

A upřímně vím že by to nebylo ani nejlepší protože vím jaký mám kolem sebe lidi a nejsem za to úuplně ráda ale kamarádů mám kupu ale jedinej člověk kterýmu věřím a svěřím se mu kdykoliv s čímkoliv a vím že mě nebude odsuzovat tak je moje nejlepší kámoška o které jsem tady psala už několikrát. Má jedno z nejhezčích jmen Bára... Ona je můj nejbližší člověk v tuhle chíli, pomáhala mi při věcech při kterých mi nebylo nejlíp a nechtělo se mi o tom s někým mluvit.

Jeden z mála lidí co mi také pomáhal byl můj děda který mi pomáhal abych se sama v sobě vyznala a nebyla v sobě zmatená jako jsem byla. Brala jsem ho jako nejlepšího kamaráda z rodiny nikomu v rodině jsem nedůvěřovala tolik jako jemu, věděla jsem že u něj mi je dobře a nikdy mě nebude za nic odsuzovat i kdyby to bylo cokoliv, bohužel ve stavu kdy mi bylo skoro nejhůř tak mě opustil, zrovna v tu chvíli co jsem ho tady nejvíc potřebovala, co už, čas vrátit bohužel nemůžu, kdybych mohla zmněnila bych tolik věcí...

Veronika Mášová

 

 

 

Podpoříme Vás ve Vašem úsilí změny a budete-li chtít, budeme Vás ve Vašem úsilí doprovázet.