Tramvaje jsou zlo

POVÍDKY Z DĚDEČKOVA RUKÁVU

 

Tramvaje jsou zlo

Bylo takhle jednou krásné babí léto. Ptáčci zpívali sluníčko šimralo na špičku nosu, no prostě nádhera. A já jsem s dědečkem čekala na zastávce hned u našeho poměrně starého ale moc krásného domečku na tramvaj.

Nikdy jsem tramvaje moc v lásce neměla. Možná že neměla je dost slabý slovo ale na nadávání teď není čas. Ptáte se proč jsem je neměla ráda? Nebylo to ani kvůli tomu zvuku, který připomínal jak když se někdo snaží hrát na housle a drží je vzhůru nohama. Všechna ta nenávist vůči tramvajím byla spíš kvůli těm lidem co v nich cestovali z místa na místo.

Buď to byl člověk, který zapáchal už na míle daleko a když jsi k vám sednul tak jste si mysleli že umřete během pěti sekund. Nebo nějaká stará paní, co se na vás usmívá od ucha k uchu, protože jste ještě jako malý a strašně moc roztomilý. Ale jakmile vyrostete a stane se z vás poďobaný puberťák, tak už neuslyšíte nechce si mi holčička sednout na klín. Slyšíte spíš mazej z toho sedadla sedíš celý den ve škole. Když se nad tím zamyslím moc nevím co je lepší. Pak se posouváme do další skupiny lidí a to jsou spáči. Asi nejhorší stvoření v tramvaji vůbec. To člověk přijde vyčerpaný, protože si musel trochu poskočit aby tu tramvaj stihl a těší se že si sedne na to svoje oblíbené místo u okýnka. Ale jakmile se tam podívá vidí rozvaleného člověka na dvouch sedačkách s botama špinavýma jako kdyby přišel někde z pole. Což je ve středu velkoměsta asi hodně nepravděpodobný.

Všechny tyhle pocity si ale musím nechat pro sebe, jelikož dědeček je milovník tramvají a asi by mě ukamenoval kdyby to slyšel. Koneckonců to nejlepší na tramvaji byly ranní cesty do školy právě s dědečkem.

 

 

 

 

Podpoříme Vás ve Vašem úsilí změny a budete-li chtít, budeme Vás ve Vašem úsilí doprovázet.